El Roy

SRMA (steroid-responzivní meningitida-arteritida) je časté neinfekční zánětlivé onemocnění postihující cévy v oblasti míchy, které se vyznačuje především bolestivostí krční páteře. Je velmi dobře léčitelné, ale často dochází k návratu onemocnění, jehož příčina není objasněna. Nejčastěji SRMA postihuje psy mezi 6-18 měsíci života. K znovuobnovení obtíží dochází do dvou let.

Není jasné, zda je onemocnění dědičné a přesná příčina vzniku také není známa.

Nemoc se objevuje u bíglů, ale též u jiných plemen včetně bernského salašnického psa nebo výmarského ohaře.

A právě u tohoto plemene, výmarský ohař, se objevila v plné síle. Jeho projev mírně popřel a vyvrátil a v některých situacích též potvrdil závěry, o kterých se zmiňuji v předcházejícím odstavci.

Není nic horšího, když váš milovaný čtyřnohý kamarád trpí a nenacházíte pro něho pomoc. Jeví se apatický, smutný, odmítá chůzi, stojí toporně, hlava upřeně napnutá vpřed a začíná otékat nejen na hlavě, ale též po celém těle. Dochází k horečnatým projevům e zvýšení hodnoty bílých krvinek k extrémnímu číslu a bez aplikace prednisonu přímo do žíly, nelze stav vyřešit.

Důkaz bezinfekčnosti (bez infekční příčiny problému) jsme rozpoznali rychle. Nereagoval na podávání antibiotik a jeho stav se neustále zhoršoval, otoky přetrvávaly, topornost a neschopnost přijímat potravu a nápoj se prohlubovala. Bez pomoci by uhynul.

Tento zdravotní hendikep se u štěněte výmarského ohaře projevil jako u jediného z 8 štěňat. Majitelka všechna štěňata tetovala. Problém u štěněte s SRMA nastal právě v souvislosti s tetováním, nikoli s vakcinací. Do jednoho týdne po tetování. Přibližně v období 5 týdnů života štěněte. Neschopnost postavit se na pánevních končetinách, nepřijímal potravu ani nápoj. Veškeré diagnostické možnosti jsme vyčerpali a objevili jsme zvýšené zánětlivé složky v jeho krvi a mozkomíšním moku. Na určitou dobu se stav upravil, zlepšil, ale postupně se do týdne opět vracel s podobnými projevy. Obtíže pokračovaly již měsíc a majitelka viděla, že se onemocnění nedaří běžným způsobem řešit, štěně se vrací znovu do ordinace a bez pomoci není schopné samostatného života. Z důvodu neschopnosti používat pánevní končetiny jsme přistupovali k prohlubování diagnostických možností, ale nabízená řešení byla provázena velkými náklady s nejistou prognózou. Též předání budoucím nabyvatelům by bylo problematické a prakticky nemožné pro stálé remise stavu, rozhodla se pro eutanazii.

Výmarský ohař je úžasné krásné, vznešené plemeno ohařů. Jeho stavba těla a povahové vlastnosti jsou výjimečné. Brání pána vždy a jeho pracovní náplň při využití v myslivosti má své místo. Rozhodli jsme se, že štěně zachráníme a za každou cenu mu pomůžeme. Hlavně se pokusíme ve spolupráci s Univerzitou veterinárního lékařství a farmacie Brno (dr. Ceplecha) využít maximum znalostí pro jeho záchranu.

Záchvaty probíhaly opakovaně každých 3-7 dnů. Nejprve se intervaly prodlužovaly a pak se znovu zkracovaly. Jediná pomoc byla aplikace prednisonu přímo do žíly. Jiné řešení jsme nedokázali nalézt a jak uvádíme v prvním odstavci, onemocnění je nejen s neznámou etiologií, ale též není známa příčina vzniku a průběhu onemocnění. Jedinou variantou, kterou máme k dispozici je aplikace prednisonu přímo do žíly v co nejnižších dávkách. Jiná cesta nefungovala. Uvádí se tabletové formy nebo injekce do svalu, ale toto nevedlo k efektu. Náš výmarský ohař na takový způsob léčby nereagoval. Ale po aplikaci do žíly se vždy napravil do několika hodin. Jeho zájem nám byl důkazem fungování. Snaha o vybavení kanyly byla zřejmou snahou o samostatnou existenci. Sám to dobře věděl a v případě záchvatu sám nastavoval tlapku k aplikaci léku do jeho žíly. Jeho prosebné oči o pomoc v nouzi jsme uměli po určité době dobře rozpoznat. Zdravé oči a jeho aktivita byla též zřejmá. Někdy jsme museli léčbu opakovat 2 až 4 dny po sobě. Poté se dostavil úspěch. Jindy stačila jedna dávka. Dával tlapku k dispozici pro injekci jako kdyby opravdu věděl, co je pro něho v danou chvíli prospěšné.

Po určité době jsme dokázali stav zvládnout natolik, abychom jej udrželi bez obtíží třeba měsíc. To bylo ale v době do jednoho jeho roku života maximum. Intervaly mezi záchvaty se prodlužovaly a pokračovaly až do jeho 2 let. Poté se stav uklidnil. Už neměl záchvaty a měli jsme z něho radost. Byl menší, jako samec byl konstitučně více podobný samičkám, malá hlava, drobnější tělo, štíhlý. Jeho životní aktivita byla až nebývale činorodá. Po napadnutí sněhu, při překonávání překážek, byl schopen navýšit výšku svého skoku během letu a jeho pohybové aktivity byly obdivuhodné. Byl přátelský, byl poslušný, i když se chtěl občas projevovat jako samec a pokud poblíž hárala nějaká fena, nebyl k zadržení. Sousedovi uletěl bažant a on jej dostihl a aportovat s velkou radostí. Bažant tehdy přežil. Byl součástí našich životů a byli jsme za to rádi.

Ve 4,5 letech začal více pít, nejprve jsme tomu nepřisuzovali žádnou pozornost, ale později jsme mu vyšetřili krev a zjistili jsme, že dochází k elevaci parametrů vyjadřujících poškození ledvin, a to dost závažných. Začal hubnout, zvracel, opět kanylace, opět infuze, opět snaha o jeho záchranu. Koukal se na nás svýma smutnýma očima a žádal pomoc tak, jak to zažil již ve štěněcím věku.

Snažili jsme se mu pomoci, ale pomoc nevedla k efektu. Zřejmě dlouhodobé a systematické podávání prednisonu do žíly poškodilo některé životně důležité orgány. Ledviny byly málo funkční a kvalita jeho života se neustále zhoršovala, zvracení, nechutenství, hubnutí a špatná kondice směřující k úplnému vysílení. Po určité době snahy o záchranu jsme byli donuceni okolnostmi, vzhledem k vážnosti poškození jeho ledvin, rozhodnout to, o co nás žádala cca před 4,5 lety jeho původní chovatelka, eutanazii. Na něco takového není člověk nikdy připraven.

Vzpomínka na něho zůstává a obohacuje nás. Byli jsme součástí jeho světa a on zase našeho. Dnes jsme šťastni, že vnikl do našich životů a že jsme byli jeho součástí. Kdyby to bylo jen trochu možné, znovu bychom tě přijali a s radostí bychom ti, Royáčku, pomáhali.